Světlo nám umožňuje vidět a díky fotosyntéze v rostlinách zajišťuje naši potravu a kyslík. Kromě vidění má však světlo další funkce, zvané mimovizuální (non-image forming, NIF). Jiné pojmy jsou nevizuální, biologické nebo melanopické účinky světla.
Na sítnici člověka se kromě tyčinek a čípků nacházejí další fotoreceptory, světlocitlivé gangliové buňky (ipRGCs). Signál z těchto buněk je veden zvláštní částí zrakového nervu, retinohypotalamickým traktem (RHT) do suprachiasmatických jader (SCN) v hypotalamu (přibližně uprostřed hlavy), kde sídlí centrální hodiny organismu.
Centrální hodiny generují 24hodinový rytmus pochodů v lidském těle, zejména střídání spánku a bdění, odpočinku a aktivity, kterému odpovídá střídání hladin melatoninu (hormon spánku a regenerace) a kortizolu (hormon stresu a aktivity). Vlastní perioda centrálních hodin je o něco delší než 24 hodin, proto se hovoří o cirkadiánním (přibližně denním rytmu). Za běžných okolností se tento rytmus pomocí podnětů z prostředí, zejména působením světla, se synchronizuje na 24 hodinový biologický rytmus, který je zároveň rytmem společenským. Dalšími podněty (slabšími než světlo) jsou: příjem potravy, svalová aktivity a společenský kontakt.
V synchronizovaném cirkadiánním rytmu se mění i srdeční tep, krevní tlak, hladiny dalších hormonů, např. leptinu. Podle centrálních hodin se synchronizuji vnitřní hodiny (genové oscilátory) jednotlivých orgánů.
Světlocitlivé gangliové buňky jsou nejcitlivější v modré a modrozelené části viditelného záření. Prahová intenzita ve dne je přibližně 1000 lx chladného světla, v noci může být rušivým faktorem i zlomek luxu v úrovni očí.
Více na www.chbft.cz