Rtuť ve vědě a technice
Toricelliho barometr (1644) tvoří 1 m dlouhá trubice s uzavřeným koncem, která se naplní rtutí a obrátí dnem vzhůru s opačným koncem ponořeným v misce se rtutí. Vzniklé vakuum ukazuje tlak vzdušného oceánu, na jehož dně žijeme. Původně sloužil jako zmenšený model pro řešení otázky, proč vzduchová sací pumpa nezvedne vodu do výšky větší než 10 metrů.
Oxid rtuťnatý byl klíčovou látkou při prvním publikovaném objevu kyslíku. →
První elektromotor, Faradayův unipolární motor (1821), má rtuťový kontakt rotoru.
Daugerrotypie, první fotografický proces (1837), využívá páry rtuti jako obdobu vývojky. →
Petřinova spirála, přerušovač používaný v elektrotechnice předminulého století, používá rtuť jako kontaktní médium.
Sprengelova vývěva (1865) používající rtuť jako pracovní médium umožnila nejen vývoj žárovek, ale i objev inertních plynů a pokusy s katodovým zářením.
Lippmannův elektrometr (1873) rovněž používá rtuťovou elektrodu. S rozlišitelností zlomků milivoltů se stal základem prvního EKG (projekce hladiny rtuti na pohyblivý světlocitlivý materiál).
Hookerův 2,5 metrový dalekohled na Mt. Wilson v Kalifornii je uložen ve rtuťových ložiscích. Na tomto dalekohledu objevil E. Hubble první vzdálený pulsar a rozšířil tak naše představy o vesmíru za hranice mléčné dráhy.
Volná hladina rtuti se používala v astronomii jako zrcadlo při měření úhlové výšky hvězd nad obzorem.
Michelsonův interferometr, který vyvrátil hypotézu světlonosného éteru (či podal důkaz, že éter nemá předpokládané vlastnosti?) byl stabilizován ve velké rtuťové lázni.
Gaedeho rtuťová difúzní vývěva (1913/15) přinesla pokrok ve vakuové technice (elektronky, obrazovky, žárovky, výbojové zdroje světla).
Rtuťová turbína přinesla zlepšení účinnosti tepelných elektráren před zdokonalením vodní turbíny. Používaly se hlavně v USA.
Rtuťové výbojové usměrňovače se používaly pro usměrňování vysokého napětí a velkých proudů v průmyslu a energetice a trakci. V 70. letech je nahradily polovodičové spínací prvky (tyristory apod.) Při nehodách, např. zásahu vedení bleskem někdy docházelo ke značným únikům rtuti. →
Rtuťový primární článek napájel expozimetry starších fotoaparátů, naslouchátka nebo kardiostimulátory, ve větším provedení pak přenosná armádní zařízení jako vysílačky nebo hledače min. Jeho výhodou je velmi plochá vybíjecí charakteristika.
Principem rtuťového relé je elektromagnetické zanoření železného plováku do rtuti, jejímž přetečením dojde k uzavření obvodu.
Jazýčková relé se rtutí jsou extrémně rychlé spínače (mají ostrou náběžnou hranu v řádu pikosekund) a rtuť snižuje přechodový odpor jejich kontaktů.
Buchholzovo plynové relé se rtutí se používalo pro jištění velkých transformátorů.
Rtuťové spínače mohou detekovat polohu, zrychlení nebo mechanické otřesy. Omezeně se dosud prodávají.
Rtuťové kyvadlo zlepšuje přesnost hodin v širším rozsahu teplot a to díky kompenzaci teplotních roztažností rtuti a železa. Božkův chronometr pražského orloje obsahuje 25 kg rtuti [»].
Fulminát (azid) rtuťnatý, (třaskavá rtuť) byl základem iniciátorů trhavin i munice a součástí zábavní pyrotechniky.
Polarografická metoda analytické chemie objevená prof. Heyrovským (Nobelova cena za chemii za rok 1959) je založena na rtuťové kapkové elektrodě. Objevitelovy zdravotní potíže se přičítají časté práci se rtutí.
Elektroakustické zpožďovací linky se rtutí tvořily na přelomu 40. a 50. let paměť počítačů UNIVAC I, SEAC nebo CSIRAC.
Rtuťová lázeň se ke konci 19. století používala v námořních majácích s otočnými Fresnelovými čočkami. Díky minimálnímu tření se maják mohl otáčet rychleji a svítit do všech směrů častěji. Hmotnost rtuťové lázně byla od několika desítek kg až po několik tun.
Medicína
Ve starověké medicíně se rtuť používala na léčení zlomenin a ke zlepšení vitality.
Dentální amalgám znali už Číňané v 7. století. V Evropě a USA se začaly slitiny rtuti se stříbrem, a později dále se zinkem a cínem používat po roce 1826. Obavy z jejich negativních účinků je provázejí už od počátku. Moderní amalgámy viz Aktuální využití rtuti.
Modré pilulky (blue mass) jejichž 1/3 hmotnosti tvořila rtuť byly široce používané v USA v 19. století a melancholii s jejich pomocí zaháněl i Abraham Lincoln.
Léčení syfilidy organickými sloučeninami rtuti bylo obvyklé ještě začátkem 20. století. Léčba však byla horší než nemoc samotná a přestala se používat po objevu salvarsanu v roce 1910.
Sloučeniny rtuti se dříve používaly jako povrchová antiseptika či diuretika.
Thiomersal, který se rozkládá na ethylrtuť, je jako stabilizátor vakcín dnes až na malé výjimky opuštěn.
Lékařské rtuťové teploměry jsou poměrně přesné díky velmi lineární teplotní roztažnosti rtuti. Z důvodu bezpečnosti jsou nahrazovány elektronickými nebo galinstanovými teploměry. GaliumIndiumStannum je eutektická slitina galia, india a cínu s teplotou tání –19 °C. Hlavní nevýhodou galinstanových teploměrů je obtížnější sklepávání.
Rtuťový tonometr (sfygmomanometr) je lékařský přístroj na měření tlaku krve (bočního arteriálního tlaku). Hodnoty se uvádějí v mm rtuťového sloupce, např. 120/80. Někteří lékaři této klasické metodě stále důvěřují více než elektronickým tlakoměrům.
Kosmetika
Starověcí Řekové a Římané přidávali rtuť do kosmetických přípravků.
Rtuť může být součástí (nelegálních) kosmetických přípravků pro bělení pleti nebo odstraňování pih. (Tyto prostředky jsou oblíbené zvláště v Mexiku a v Asii).
Thiomersal býval součástí řasenek.
Bindi, červená tečka mezi obočím vdaných indických žen vděčí za svoji barvu rumělce.
Různé
Egypťané požívali rtuť při balzamování už kolem roku 1500 př. n. l. a to pravděpodobně pro její fungicidní vlastnosti.
První čínský císař Čchin Š‘-chuang-ti (260–210 př. n. l.) zemřel po požití směsi rtuti a jadeitového prášku, vydávané za elixír věčného života. V jeho mauzoleu, střeženém terakotovou armádou, se má podle legendy nacházet model říše, kterou sjednotil. Řeky v tomto modelu mají být tvořeny rtutí.
Rumělku pro její krásnou červenou barvu používali výtvarníci či třeba výrobci nábytku. Je základem známé čínské červeni a také jiskřivé pompejské červeni. Přírodní rumělka byla velmi vzácná a proto se nahrazovala jemně drceným sirníkem rtuťnatým vyráběným ze rtuti a sirného květu.
Od 5. století n. l. je dokumentována výroba různých amalgámů (z arabského al malgham = kaše), měkké slitiny rtuti s dalšími kovy.
Tajemství výroby zrcadel spočívalo v rozprostření rtuti na tenkou cínovou fólii a přiložení skla. Přebytečná rtuť odtekla a cínový amalgám na sklo přilnul. Amalgámová zrcadla jsou tmavší a odraz v nich je lehce nazelenalý.
V polovině 16. století se začaly používat amalgamační postupy k redukci stříbrné rudy ve španělských koloniích v Americe.
Dusičnan rtuťnatý používali kloboučníci ke zplsťování vláken při výrobě filcu. Vleklá otrava rtutí vedla k neurologickým symptomům (poruchy chování, třes a nakonec demence). Tento tajný postup přinesli do Anglie v 17. století Hugenoti z Francie. V angličtině jsou známé obraty „bláznivý jako kloboučník“ nebo „kloboučnický třes“.
Chlorid rtuťnatý (sublimát) se dříve používal pro povrchovou dezinfekci papíru včetně tapet a staré materiály jej mohou na povrchu stále obsahovat.
Sloučeniny rtuti se dříve používaly na moření osiva, což nejednou vedlo k pohromě, např. v Iráku 1971 a 72, kdy fenylrtutí mořené osivo z humanitární pomoci semleli na mouku. Nebezpečí bylo na obalu vyznačené ve španělštině, které ale v místě určení nikdo nerozuměl. Zemřelo více než 450 lidí.
V 80. letech u Dobříše omylem použili osivo mořené agronalem ke krmení slepic.
Faraónovi hadi vznikají zapálením válečků rhodanidu rtuťnatého. Dnešní provedení této pyrotechnické podívané je na bázi uhlíku a cukru.
Carl Wilhelm Scheele, švédský lékárník a chemik, objevitel řady prvků a sloučenin, byl známý očicháváním a ochutnáváním zkoumaných látek. Pravděpodobnou příčinou jeho smrti byla otrava rtutí.