Rtuť je v zemské kůře velmi vzácná.
Hlavní rudou je rumělka (cinabaryt) – HgS. Při jejím pražení na vzduchu uniká oxid siřičitý a páry rtuti, které po ochlazení kondenzují.
V kovové formě se rtuť vyskytuje vzácně. Pokud se vyskytne, tak díky vulkanismu.
Velká tradiční evropská ložiska v Almadénu (Španělsko), Idrii (Slovinsko) a Mt. Amiatě (Itálie) jsou dnes již bez těžby. V 19. století je nahradila ložiska objevená v západní části obou Amerik. Nyní jsou zde muzea těžby a zpracování rtuti → → → .
Nejvíce rumělky se dnes vytěží v Číně a Kyrgyzstánu.
U nás se dříve těžila v Horních Lubech na Chebsku → nebo na Jedové hoře na Hořovicku. Další blízká ložiska jsou na Slovensku (Rudňany) nebo v Německu.
Rtuť může být odpadním produktem při elektrolytické rafinaci mědi. Může se rovněž uvolňovat při zpracování železné rudy.
Použití rtuti ve výrobcích je v mnoha zemích přísně regulováno a poptávka po ní proto klesá.